ondra2-768x432

Závěr pro začátek, aneb jak mi pomohla raná péče

Sedím v bílém křesílku v kanceláři paní vedoucí. Na stole mám kávu a výbornou buchtu. Jak byste zhodnotila naše středisko? Čím Vám pomohlo? V hlavě mi zní: vším! Prostě vším! Přístup všech, a hlavně mojí poradkyně, byl prostě úžasný! Ale asi bych se měla vrátit na začátek.

Něco není v pořádku, našeptává mi opatrně moje vnitřní já. Ten hlas uvnitř je neodbytný. Podívám se na svého syna, který skáče a piští „íííííííí“. Jsem unavená, v noci plakal – nevím proč, po zdravotní stránce je v pořádku. Ale ten hlas, moje vnitřní já, už něco tuší. V ordinaci dětské psycholožky je příjemně. O něco méně příjemná už je zpráva: „Váš syn trpí dětským autismem.“ Co to proboha je?! Něco už jsem slyšela, ale přesně nevím nic. Celou cestu domů přemýšlím, co bude dál, kdo mi pomůže?

Večer, když děti konečně usnou, otevřu počítač. Co tam mám napsat? Hledám a najednou mi na monitoru zasvítí odkaz: Středisko pro ranou péči Olomouc. Podívám se, co nabízí – není toho málo. Podpora rodičů? Co si pod tím mám představit? Zavolám, určitě mi pomůžou. Nevím jak dál – nebo snad poradí –jsem na dně. Už nemůžu, sama to nezvládnu, zní mi neodbytně v hlavě. Zvoní to, zvoní!! Ozve se příjemný hlas: „Středisko rané péče, jak Vám mohu pomoci?“ Hlavou se mi proběhne myšlenka – potřebuji pomoc se vším! Nakonec do telefonu vysypu vše, co vím od psycholožky. „Dobře, přijde k Vám naše poradkyně a domluvíte se.“

Zase jsem unavená. Na co jsem to dnes zapomněla? V uších mi zní „ííííííí“ a „ééééééé“ synovy projevy, při kterých mává ručičkama. Raduje se tak, řekla psycholožka. Bolí mě hlava…MOC! Nejraději bych zalezla do myší díry, kde je tma a ticho. Tak nic, zalezu aspoň pod deku a zakryju si hlavu. Nechci nic slyšet a nikoho vidět. Zazvoní zvonek. Kdo to sem leze?! Moje hlava! Do sluchátka se ozve příjemný hlas: „Dobrý den, tady poradkyně ze střediska rané péče.“ Ano, ANO, moje záchrana je tady (alespoň v to doufám)! Do dveří vstoupí milá poradkyně Veronika, jak se mi hned ve dveřích představí. Sedneme si a probereme synův stav. Nakonec se domluvíme na vstupní konzultaci ve středi

sku. Tam nás ve stanovený termín vítá milá paní vedoucí. Všechno je jako v mlze, která se pomalu rozkrývá. „Co očekáváte, že Vám naše středisko přinese?“ Něco, napadne mě. Něco, co nám pomůže se vyrovnat s tím, co se nám stalo. Nevím, co mám s Ondrou dělat. Domluvíme se na další konzultaci a přebírá si nás naše úžasná poradkyně Lenka. Hlava už mě tolik nebolí, že by to bylo psychického původu? Paní Lenka k nám dochází jedenkrát měsíčně, ke konci spolupráce jednou za 2 měsíce. Můžu jí i kdykoli v rámci její pracovní doby zavolat a řešit určité věci, které se týkají Ondry. Zápis do školky nebo školy, ke kterému lékaři jít atd., – vždy ochotně poradí. Vozí hračky na zapůjčení, které podporují Ondrův rozvoj a nezapomíná ani na jeho sestru. Ano, i ona potřebuje pomoc – také prožívá nemoc svého bratra. Nemůžu to brát jako samozřejmost.

Teď už vím, co mám dělat. To, oč jsem žádala, se mi dostalo a ještě mnohem víc! Porozumění, pochopení a neutuchající trpělivost. Ondra brzy půjde do školy, odklad už měl. Ale kam? Nejlepší by byla škola pro děti s autismem. A tímto vlastně končí i raná péče. Ondra už bude školák! Ale vždy, když něco končí, něco nového i začíná. Budeme nově spolupracovat se službou Sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi. Je to nový začátek.

Chci poděkovat rané péči za to, že mě přijali a že mi tak moc pomohli, když už jsem byla úplně na dně. Děkuji za to, že jsem se naučila komunikovat s okolím, s přáteli a hlavně že už dokážu rodině vysvětlit, co se děje mému synovi. Děkuji, že jste nás vrátili do života a pomohli nám bojovat. Ano, pomohli, protože jak říká poradkyně Lenka: „Vy jste matka, Vy rozho

dujete.“ Nejenom že jsou to krásná slova podpory, ale navíc je to pravda. I já jsem se musela naučit pracovat s Ondrou a přiznám se, že kolikrát jsem to chtěla už vzdát, ale s podporou, kterou jsem dostávala, se mi to nakonec povedlo.

Pokud neudělám nic já, nebude na tom lépe ani on. Někdy něco CHCI! Ale moje chci, musí ustoupit před jeho POTŘEBUJI. Zjistila jsem, že nemůžu nechat věci na poradci. Poradce mi poradí, ale zbytek je na mně. Je to přece moje rodina a můj život, ne život někoho jiného! Proto se těším na spolupráci s pokračující péčí! Proto, abych zlepšila život nejenom dětem, ale i svůj.

Pávková Zuzana
SRP Olomouc

ondra2-768x432