Byli jsme taková běžně fungující čtyřčlenná rodinka. Syn se připravoval na nástup do 1.třídy, dcera spokojeně chodila do školky a já prvním rokem po „mateřské“ pracovala. Manžel vlastnil stavební firmu  a vše až neskutečně podezřele fungovalo. Možná jsme si dostatečně neuvědomovali, jak se máme dobře, a začal se dít pravý opak. Nejdříve problémy s manželovou firmou, kdy jsme se dostali do velkých finančních problémů. V té době, kdy krachovala firma, jsme se dozvěděli, že čekáme miminko. Trochu zaskočeni, jak vše zvládneme, jsme se těšili na dalšího člena rodiny. Bohužel další problémy na sebe nenechaly  dlouho čekat. Výsledky krevních testů v těhotenství nevyšly dobře a byli jsme odesláni na genetické testy a odběr plodové vody. Opět výsledky špatné. Genetický ultrazvuk odhalil srdeční vadu – údajně neslučitelnou se životem a plodová voda ukázala na Turnerův syndrom. Po neskutečném nátlaku lékařů a jejich opakovaném doporučení těhotenství ukončit, jsme vše ustáli a holčičku jsme se rozhodli nechat si za každou cenu (i když podle lékařů se dítě nemělo  dožít ani porodu). Chvíle, které jsme zažívali, si asi umí jen málokdo představit…Ten neskutečný strach!

Adélka se narodila ve  38. týdnu těhotenství. Když jsem jí uslyšela zaplakat, spadl mi ze srdce ten největší balvan. Žije. A to bylo hlavní. Okamžitě jí odvezli na JIP, tak jsem jí viděla jen z fotky, kterou stihl manžel pořídit, než jí odvezli.

Druhý den jsem se za ní šla podívat. Byla krásná. Jen jedno očičko měla vyboulené ven, celé šedivé. Ani mi to nepřišlo divné. Byla jsem šťastná, že žije. Až potom mi doktoři začali opatrně říkat, že je slepá. Já tomu nevěřila. Měla jsem pocit, že se na mě dívá -i když jen jedním očičkem. Po třech dnech jsem se dostala za Adélkou na neonatologii a mohla jí být více nablízku. Pak mi  začalo docházet, že život bude jiný, než se zdravým dítětem. Jak jí budeme učit zvířátka? Nebudeme si moct prohlížet knížky? Nebudeme společně kreslit…? V době, kdy jsme byli na neonatologii, probíhala chřipková epidemie a návštěvy byly přísně zakázány. Cítila jsem se být na vše strašně sama. Manžel za mnou tajně občas chodil a doktoři dělali, že to nevidí. Nevím, jak bych to vše jinak zvládla… Pan primář neonatologie kontaktoval ranou péči,  a ti ochotně přišli až do nemocnice, kde jsme se poprvé setkali. Adélce bylo pouhých 11 dní. Najednou jsem zase cítila „pevnou půdu pod nohama“. Byl tu někdo, kdo nám pomůže. Někdo, kdo má zkušenosti, kdo nám rozumí a ví, jak s dětmi s tímto problémem pracovat. Byl to takový pocit bezpečí a strach, že to nezvládneme, se zmenšil.

Poradkyně rané péče dochází k nám domů za Adélkou každých 4-6 týdnů. Vždy přinese zajímavé hračky, knihy, informace apod., samozřejmě vždy pečlivě volené k věku a šikovnosti dítěte. Na všechny naše otázky vždy ochotně odpoví,  a když náhodou něco nevědí-což se většinou nestává-informace zjistí a v co nejkratší době zašlou na email. Ulehčují tím práci rodičům, aby nemuseli vysedávat u internetu a místo toho mohou čas věnovat svým dětem. Velkým přínosem pro rodiny jsou jistě i společná setkání s různými  tématy.

Dnes je Adélce 4 a půl roku. Raná péče nám pomáhá dodnes a bez jejich pomoci by byl život pro nás mnohem složitější. Máme dostatek informací k situacím, které právě řešíme – docházka do školky, předbraillská příprava, využívání zachovaného zbytku zraku, orientace v prostoru apod. Na každou návštěvu poradkyně rané péče se moc těší a obě se vždy něco přiučíme…

Dnes Adélka navštěvuje běžnou školku, kde se jí moc líbí. Mít postižené dítě je vlastně dar. Člověk si uvědomí dary běžného života a více věcí si dokáže vážit.