Že jsme na tomto světě, může být pro někoho zcela běžná záležitost a ani na chvíli se nezamyslí na tím, že by to takto nemuselo být. Že jsem na tomto světě já, je pro mě dar a pro mou maminku taktéž.

Mí rodiče se jednoho dne rozhodli, že chtějí založit rodinu, a za relativně krátkou dobu byla maminka těhotná. Její těhotenství nebylo úplně snadné a jednoduché, porod přišel bez očekávání dříve, již v 7. měsíci, kdy se na svět narodila jejich dcera, má sestra, Verunka. Bohužel porod byl tak předčasný, a v té době nebyla ještě lékařské péče na takové úrovni jako dnes, že brzy po porodu Verunka náhle zemřela. Neměla dostatečně vyvinuté orgány, aby na tomto světě mohla žít dále. Mí rodiče byli zdrcení a nešťastní, obzvlášť když se má maminka po delší době dozvěděla, že již nemůže mít nikdy děti. Jelikož jí tuto informaci řekl lékař na základě jejích dědičných dispozic, maminka tomu věřila. Ani ne po roce, se dozvěděla, že je těhotná a že čeká znovu holčičku. Průběh jejího těhotenství nebyl takový, jaký by si představovala, ale dělala vše proto, aby se její dcera narodila zdravá a v plánovaném termínu. Ať mi ale domlouvala jakkoli, já jsem ji stejně neposlechla a přišla jsem se na svět podívat také v 7. měsíci. Porod proběhl bez komplikací, v inkubátoru jsem strávila nějaký čas, ale později si mne rodiče odvezli spokojeně domů. I když jsem se neměla nikdy narodit, a přestože jsem se narodila dříve, se vším jsem se poprala.

Když od mého narození uběhlo X let, poznala jsem svého muže, se kterým jsem věděla, že budu chtít založit rodinu. Který mne bude milovat, ochraňovat a bude mi vždy oporou.

Mé dědičné dispozice nebyly po gynekologické stránce ty nejlepší, ale když člověk chce něčeho dosáhnout, musí si zatím přeci jít:). Otěhotnět nebylo vůbec těžké, pomyslela jsem si, po 4 měsících snažení, kéž by to bylo snadné takto až do konce. Při první gynekologické kontrole se již mému lékaři něco nezdálo, dostala jsem rizikovou nemocenskou a přísný zákaz pohybu či náročnější práce. Byly to těžké 3 měsíce, kdy každý den chcete, ať už je za vámi. Šance, že se má dcerka, tehdy jsem ještě pohlaví netušila, udrží, byly 50 : 50. Odpočinek, léky a pravidelné návštěvy u lékaře byly nezbytností.

Po prvním trimestru to vypadalo, že vše zlé je za mnou, ale od druhého trimestru jsem byla bohužel již otevřená na pár centimetrů a zase bylo nutné ležet a nic nedělat, aby dcerka nechtěla jít z bříška ven moc brzy. Dvě hospitalizace, infúze, léky a vitamíny, to vše bylo nezbytné, aby se dcerce nechtělo moc brzy na svět. Pamatuji si na slova svého lékaře, které říkal vždy, když jsem od něj odcházela: „Každý den je důležitý a každý den se, maminko, počítá.“ Takto to říkal celé 4 měsíce. Až mi jednoho dne, konkrétně ve 32. týdnu, praskla plodová voda a večer okolo 22. hodiny jsme se vydali s manželem do nemocnice. Nemocnice v našem městě byla zrovna v tomto období přeplněná novorozenci, a tak mi sestra oznámila, že budu transportována do porodnice v jiném městě, jelikož u nás další nemocnice nejsou vybaveny pro předčasně narozená miminka. Tato představa pro mne byla děsivá a nereálná, abych musela rodit v cizím městě, kam za mnou nikdo nebude moci dojet, jelikož jsem věděla, že pobyt v nemocnici bude delší. Po lékařské prohlídce lékař usoudil, že převoz není možný a místo se pro nás v nemocnici najít musí. V tu chvíli ze mne spadl obrovský kámen a pocítila jsem neuvěřitelnou úlevu. Po další kontrole mne uklidňovali, že vše vypadá v pořádku, miminko je zdravé a chce jít prostě jen na svět. Věděla jsem, že dcerka mohla v bříšku ještě zůstat, ale evidentně se již nedalo nic dělat. Po šesti hodinách bolesti, strachu, epiduralu kvůli komplikacím, které by mohly nastat kvůli ztuhlému svalstvu, se nám narodila překrásná holčička. Slyšela jsem pouze její pláč, neměla jsem možnost ji moc zahlédnout, jelikož se okamžitě seběhli lékaři, sestry a dcerku odvezli na JIP. Manžel je následoval a já jen doufala, že bude vše v pořádku.

Porod sám o sobě nebyl náročný, ač byl bolestivý, plný nepopsatelných emocí, které zná každá matka. Po porodu už vše tak hladce nešlo. Bohužel mi z těla nevyšla placenta, která byla odstraněna po zhruba 55 minutách a způsobila dost škody, o kterých v tu chvíli nikdo nevěděl, to je ale úplně jiný příběh. Asi zhruba po půl hodině se vrátil manžel se zprávou, že je vše v pořádku a dcerka leží v inkubátoru. Hned, jak mi to můj zdravotní stav dovolil, jsem ji šla navštívit. Ta byla krásná, snad nejkrásnější na světě, ale tak maličká, 1 460 gramů. Doopravdy se vlezla do jedné dlaně, bylo to až neuvěřitelné, jak se takové malinké stvořeníčko může poprat s tímto světem. Trávila jsem u dcerky veškerý možný čas, na JIP byla 14 dní. Nemohla jsem tam být s ní, ale jakmile ji propustili, těšila jsem se, že budeme jen spolu. V den jejího propuštění mi ale sestřičky oznámily, že nemají volné pokoje, proto musím jet domů a za dcerkou jen dojíždět. V tu chvíli jsem nedokázala uvěřit, že tam nemůžu zůstat, ale po veškerém snažení doopravdy jiná možnost nebyla. Dojížděla jsem asi zhruba týden za dcerkou v návštěvních hodinách, které pro rodiče byly od 9 hodin ráno do 18 do večera. V tuto dobu jsem byla stále s ní, ale ty návraty domů, do prázdného dětského pokojíčku, mne psychicky velice tížily.

Po týdnu mi zavolala sestřička a oznámila, že následující den ráno můžu nastoupit do nemocnice a budeme s dcerkou spolu na pokoji, Konečně, měla jsem neskutečnou radost. Druhý den jsem přijela do nemocnice, dostala jsem pokoj a dcerku do náruče už napořád. I když nesnáším nemocnice, mám strach z jehel, krve a veškerých zdravotnických uniforem, nikdy jsem nebyla šťastnější, byly jsme totiž spolu. Jelikož už to byl normální pokoj, mohl nás také navštěvovat tatínek, což bylo úžasné a oběma nám to dodávalo sílu. Po veškerých nemocničních vyšetřeních jsme obdrželi pár ne úplně dobrých zpráv, tak nějak se to na nás sypalo: šelest na srdíčku, štěrbinka na ledvinách, nevyvinutá očička, neurologické problémy, nevyvinuté kyčle, svalstvo… Po pár vyšetřeních jsem už vše nestačila vstřebávat. Přesně 30. den od porodu nás s váhou 2 006 gramů propustili domů, hurááá.

Tatínek si pro nás přijel a naše princezna konečně doputovala do svého království. Každý týden jsme měli minimálně dvě vyšetření, každý týden jsem se bála jakékoli nové zprávy, každý týden následoval ten druhý s pocitem, že vše už bude jen a jen lepší. Takto nám uplynuly dva roky. Nyní je šelest na srdíčku druhořadý až nedůležitý, pouze minimální bez nutností pravidelné léčby, štěrbinka na ledvině minimální, s možnými obtížemi pouze při nachlazení, kyčle a svalstvo rozpohybované s pomocí rehabilitačního cvičení, na které jsme docházeli 3x týdně, neurologie za námi, vše ve vývoji takovém, jak má být.

Jediné, co nám bohužel zůstalo, je problém se šilháním. Řešili jsme jej již s několika lékaři, homeopaty a stále víme, že máme před sebou dlouhou cestu. Léčbu provádíme hlavně okluzory, které si dcerka lepit nechává, někdy máme lepší, někdy zase horší den. Brýlky absolutně odmítá, ať by za to byla odměna jakákoli, a očička si tak bohužel dělají, co chtějí. V dnešní době věda dělá zázraky a vše chce čas, proto věřím, že brýlky nosit bude. Snad se dokážeme zapsat do oční školky, kde bude pravidelně cvičit a posilovat očička, pochopí, že nosit brýle není nic divného. Ba naopak, v dnešní době je to dokonce moderní. Zda budeme mít s manželem v budoucnu druhé dítě, se nyní určit nedá, prý za pár let to možná půjde, ale jaký bude průběh těhotenství a samotný porod, se říci nedá. Jak se vše vyvine, nám ukáže jen čas.

V situaci, ve které jsme, nám hodně pomáhá spolupráce s ranou péčí, díky níž víme, že nejsme sami. Jednou měsíčně za námi přijíždí naše teta a s sebou přináší také hračky, co že je velká motivace při používání okluzorů. Pomáhá nám rozvíjet dceru i definovat cíle pro nás rodiče.

Vím, že náš případ není zdaleka ten nejhorší, vím, že vše mohlo dopadnout o moc hůře, a každý den děkuji za to, že to takto nedopadlo. Ale myslím si, že vždy může být hůř, ano, také může být vždy mnohem lépe, ale neříká se to přeci snadněji? Spousta věcí se může se zlepšovat ze dne na den, můžeme našim dětem pomáhat tím, že v ně budeme věřit. A přestože některé problémy úplně nevymizí, děti jsou přece naše a milujeme je nade vše takové, jaké jsou.

Přeji vám mnoho štěstí, pevných nervů a trpělivosti pro jakýkoli váš boj a věřím, že jste s ranou péči spokojeni tak jako naše rodina.

Ze srdce vše dobré přeje jedna anonymní rodinka 🙂