Chceme se podělit o krásný dopis od rodiny, za kterou dojížděla naše poradkyně z pracoviště ve Žďáru nad Sázavou úžasných sedm let. V takových momentech nám naše práce dává největší smysl.

 

Naše roky s ranou péčí

 

Dneska je to na den přesně 7 let, co se naše rodina rozrostla o další 2 členy. Radost z narození našich dvojčátek Honzíka a Kubíka bohužel přehlušil obrovský strach o jejich život. Kluci se narodili příliš brzy. Na svět přišli ve 29. týdnu a to s sebou bohužel přineslo i spoustu zdravotních komplikací. Kluci ale všechny problémy zdárně překonali a my jsme si je z motolské nemocnice po 3 měsících hospitalizace odváželi s nadějí, že se všechno v dobré obrátí.

Již po několika týdnech však bylo zřejmé, že se něco děje. Kluci se nevyvíjeli stejně. Honzík za Kubíkem značně zaostával, a to nejen váhově, ale především v psychomotorickém vývoji. V tu chvíli pro nás začal koloběh kontrol u nejrůznějších specialistů. Diagnóz a prognóz jsme si vyslechli nespočet, od těch banálních až po ty nejvážnější a nejkomplikovanější.

A právě v tuto dobu, kdy jsme hledali pomoc a informace snad úplně všude, jsme zjistili, že existuje raná péče. Bez nadsázky to pro nás byl dar shůry. To pomyšlení, že někdo přijede k nám domů, a ještě nám pomůže, bylo zpočátku úplně nepochopitelné. Zdravotní péče, kterou naši kluci (později hlavně Honzík) dostávali, byla vždy stoprocentní. Ale vzhledem k tomu, že bydlíme na Vysočině a dvojčata se narodila v Praze, stala se pro nás postupem času nejkomplikovanější především logistika a plánování kontrol a konzultací u nejrůznějších doktorů. Neustálým pendlováním mezi Prahou a Stonařovem začali trpět i naši starší kluci Vítek a Ondra.

Proto jsem s nadšením uvítala, že poradkyně rané péče mohla přijet až k nám domů, a dokonce byla ochotna přizpůsobit se dennímu režimu dětí. I po tak dlouhé době si vzpomínám, jak jsme při jedné z prvních návštěv paní Slámové u nás stály nad postýlkami našich kluků. Tehdy jsem hodně plakala, nevypadalo to vůbec dobře. Vše napovídalo tomu, že Honzík nebude chodit, nebude vidět a jeho další vývoj bude velice komplikovaný.

Ale rozhodli jsme se, že budeme bojovat. S podporou a pomocí naší poradkyně jsme se pustili do práce. Vojtovu metodu jsme s dvojčaty cvičili prakticky od narození, ale přidali jsme i zrakovou stimulaci a snažili se především u Honzíka podpořit všemi možnými způsoby jeho psychomotorický vývoj. Nejrůznějších pomůcek a materiálů existuje nepřeberné množství a nebylo v našich silách obsáhnout všechno, co by mohlo Honzíkovi pomoct. Při pravidelných návštěvách nás paní Slámová zásobovala nejen informacemi, ale i konkrétními pomůckami, které přivezla a mohli jsme je s dětmi vyzkoušet.

Pro mě osobně byly konzultace s poradkyní rané péče důležité především s ohledem na mojí psychickou pohodu. Situace, kdy se obáváte o život nebo zdraví vlastního dítěte, je pro každého rodiče nesmírně obtížná. Zkušenost je to naprosto nepřenosná, a pokud si někdo tento stav osobně nezažije, nemůže nikdy s jistotou říct, jak bude reagovat. Zcela chápu rodiče, kteří vyhledají odbornou psychologickou pomoc. Pro mě byla leckdy psychologem i paní Slámová. To, že jsem mohla o svých obavách mluvit s někým zkušeným, mi neuvěřitelně pomáhalo a pomáhá doteď.

Ty nejčernější prognózy a předpoklady ohledně zdraví našeho Honzíka se naštěstí nenaplnily. Honzík je veselý kluk, který se s bráchou chystá k zápisu do první třídy. Nejenže chodí, dokonce běhá. Vidí. Přesto víme, že motorické problémy ho bohužel neopustí a jeho zrak nikdy nebude stoprocentní. Do budoucna nás ještě čeká spousta práce. Honzík si musí všechny pokroky obrovsky vydřít, ale je to bojovník. Věřím, že i jeho čeká plnohodnotný a spokojený život.

Čas ale neúprosně běží. Dneska je klukům 7 roků, a naše společná cesta s ranou péčí se bohužel musí rozejít. A já si to vůbec nedokážu představit. Za tu dobu, co k nám paní Slámová jezdí, jsme ji vlastně adoptovali. Zažili jsme toho spolu spoustu. Natáčela u nás Česká televize pořad Klíč nebo jsme se zúčastnili vědomostní soutěže Kde domov můj. Snažím se alespoň svou malou troškou přispět k propagaci a zviditelnění rané péče. To je to nejmenší, co mohu udělat. Ale přesto nikdy nebudeme schopni vrátit zpátky to, co do nás raná péče prostřednictvím své poradkyně vložila a investovala.

                                                                                                                                                                      Jitka Smolíková