Podporují nás

Daniela Fischerová

spisovatelka, dramatička

Učím studenty tvůrčího psaní jedné odvěké vypravěčské moudrosti. Každý příběh má dvě nejdůležitější místa, a to je začátek a konec. To jsou dvě tyče, mezi nimiž je napjaté lano, a my vypravěči musíme přejít z jednoho konce na druhý. Tuto hříčku jsem sezobla z internetu: Jenidá dlůežtiá pdomíkna je, aby prnví a psoeldní psíemna blya na srpánvém msítě. Zybtek mžůe být tolátní nsemysl a my to přoád bez porlbémů peřtečme. Zlvátšní, že? Nikdy nezanedbejte začátek, říkám svým studentům, mizerný začátek vám zkazí celé dílo. A nabízím jim tři latinská úsloví: Začátek je polovina díla. Jaký začátek, takový i konec. Dobrý začátek vede k dobrým koncům. A my Češi k tomu bodře dodáváme: Co do sudu přišlo jako první, po tom už smrdí napořád.

Velmi tomu věřím i v příběhu našich životů. Celá naše budoucnost je zaklubaná v raném dětství. A teď přijde záludná otázka: A co když někdo má na startovní čáře trní, kamení a hloží? Co když se narodí s nemocí či s postižením? Znamená to, že je příběh od začátku určen k prohře?

Tady si musím dát velký pozor a neříct něco naivně optimistického, něco líbivého, co by tu tíhu chtělo zapřít. Protože je to těžký úděl, a kdo se s takovým osudem potkal, ten to ví. Ale tím spíš! Tím spíš je cenná pomoc, která přijde včas. Není lépe investovaná energie než do prvních stadií vývoje. Dětský čas je mnohem delší nežli čas nás dospělých. Každý den tam má svůj význam, každý impuls tam má váhu a my si ho navždycky neseme v sobě. Když dostaneme dobrou péči brzy, posílí nás to na celou tu těžkou a vzrušující cestu po napjatém laně života.

Chovám upřímný respekt ke všem, kdo si vybrali ranou péči za svůj úkol. Snad je povzbuzuje vědomí, že jejich dobrý vliv je přežije. Bude v těch pečovaných dětech až do poslední chvíle, až ony jednou dojdou na sám konec svého příběhu.

Daniela Fischerová, spisovatelka, dramatička

Prof. MUDr. Jaroslav Slaný, CSc.

„Práce poradců rané péče navazuje na práci nás, zdravotníků, lékařů a sester, kteří pečují o děti, přicházející na svět s handicapem. Raná péče je nenahraditelnou součástí komplexní péče o tyto děti, která zahrnuje sféru zdravotní, školskou a sociální. Služba rané péče by proto neměla být chápána jako „něco navíc“, ale jako důležitá složka v systému péče o rodinu s dítětem s postižením.“

Prof. MUDr. Jaroslav Slaný, CSc.

Mgr. Miloslava Soukupová

ředitelka, LIDOVÁ KONZERVATOŘ A MÚZICKÁ ŠKOLA, Ostrava

„…Pomáhat druhým je můj celoživotní program. Jsme tu přeci jeden pro druhého! Poslání ostravského Střediska rané péče je mi proto velice blízké – slouží potřebným a vyjadřuje úctu k životu v praxi…“

Mgr. Miloslava Soukupová, ředitelka, LIDOVÁ KONZERVATOŘ A MÚZICKÁ ŠKOLA, Ostrava

Jiří Sedláček

herec, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava

„Je důležité si uvědomit, že i lidé se zrakovým postižením mají své představy a sny. A na nás je, abychom jim pomáhali jejich sny uskutečňovat. Pokud se o to alespoň nepokusíme, pak nás bude pronásledovat pocit vlastní slepoty z netečné lhostejnosti.“

Jiří Sedláček, herec, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava

doc. MUDr. Jan Janota, PhD.

primář Novorozeneckého oddělení, Thomayerova nemocnice

Pro mě znamená raná péče především kontinuitu. Kontinuitu v lidské i profesionální péči o dítě, jehož vstup do života doprovází obtíže, které se týkají nejen jeho ale i jeho okolí, především rodičů. Ve chvíli, kdy dítě opouští nemocnici, ve které obvykle díky svým problémům tráví delší čas, nastává zlom. Péči přebírá náhle z rukou profesionálů rodina a další odborná péče se děje ambulantně. Teprve nyní začíná opravdový rodinný život, každodenní starosti. Právě tehdy se mohou rodiče cítit nejvíce ztraceni, nepodporování, opuštění s úkoly těžšími než mají ostatní. V téhle chvíli má raná péče své nezastupitelné místo. S důrazem na rodinu a na domácí péči přináší informace, osobní zkušenosti i organizační strukturu, kterou zásadním způsobem rodiče i jejich dítě podpoří a dále jim pomáhá. Díky za to všem, kteří zde působí.

doc. MUDr. Jan Janota, PhD., primář Novorozeneckého oddělení, Thomayerova nemocnice, Praha 4

Vavřinec Hradilek

profesionální sportovec, mistr světa ve vodním slalomu

Doma je doma, to si vždy říkám, když přijedu z cest. Trávím spousta času mimo domov, a jsou chvíle, kdy si na něj ani nevzpomenu – to jsou většinou ty krásné chvilky na zajímavých místech se zajímavými lidmi. Pak ale přijdou ty momenty, kdy se člověku nedaří nebo se věci nemají tak, jak by měli a v tu chvíli si nevzpomenu na nic jiného, než je domov. Vždy se totiž životní situace a překážky nejlépe řeší doma a s rodinou. Je to přeci místo, které by měl mít každý k dispozici, nehledě na tom, zda jsme tělesně postiženi, nebo jsme zdraví. Každý by měl přeci mít šanci být vychován doma s nejbližšími. Pojďme tedy společně najít cestu odborné péče pro děti s postižením, do jejich domovů.

Vavřinec Hradilek, profesionální sportovec, mistr světa ve vodním slalomu

Arnošt a Petra Goldflamovi

Moje žena Petra a já taky jsme trochu nedůvěřiví. Někdy je těžké rozpoznat mezi tolika aktivitami ty důležité, podstatné, užitečné a prospěšné. Tady jsme ale opravdu váhat nemuseli. Středisko rané péče a jeho činnost je něco, co má hluboký smysl a kde člověk s podporou váhat nemůže. Neváhejte taky, buďte tak laskavi, prospějete opravdu dobré věci!

Arnošt a Petra Goldflamovi

Vladislav Kvapil

ředitel Moravské filharmonie Olomouc

„Je krásné být rodičem, i když péče o děti je někdy hodně náročná. Nejtěžší je však pro ty, jejichž děti mají zdravotní postižení. Proto si vážím všech, kteří takovým rodinám pomáhají. Děkuji Středisku rané péče za to, že je a pomáhá tam, kde je potřeba.“

Vladislav Kvapil

ředitel Moravské filharmonie Olomouc

Ivana Jarníková

Středisko rané péče mělo pro nás důležitou a nezastupitelnou úlohu po celou dobu, co jsme byli jeho klienty. Díky jeho pracovnicím a jejich laskavému, lidskému ale i odborně erudovanému přístupu jsme se dokázali zorientovat v problémech, které narození postiženého dítěte provází, a včlenit ho do života rodiny. Díky jejich trpělivé pomoci (poskytnutí informací, pomůcek, speciálních služeb) se podařilo již v prvních měsících a letech  optimálně nastartovat budoucí rozvoj našeho dítěte a připravit cestu k jeho, pokud možno, samostatnému životu.

Lumír Kantor

„Každý lékař by se měl zajímat o osudy svých pacientů. Společnost pro ranou péči byla v této věci mým prvním partnerem. Díky ní jsem měl možnost vývoj dětí hospitalizovaných u nás na JIP v Olomouci sledovat. Dalo mi to hodně a práce kolegů ze Společnosti pro ranou péči si velmi vážím. Nejde o to, že bych já pomáhal jim nebo naopak. Šlo o to, že oni pomáhají „mým dětem“.

Lumír Kantor

Simona Šustková

Ranou péči podporuji proto, že vím, že  její práce má smysl. Stačí se přijít podívat na vánoční koncert, na kterém vystupují děti, které ranou péčí prošly… jejich vystoupení jsou někdy úžasná, jindy dojemná, společné je pro ně ale to, že všechny tyto děti vyžadují speciální péči od svých rodičů a ti zase potřebují odbornou i morální pomoc, aby tento těžký úkol zvládli… a naštěstí je tu raná péče a obětaví lidé v ní, kteří jim jsou schopni podporu poskytnout. Bez ní by některé tyto děti nikdy nedosáhly tak dobrých výsledků. Navíc vím, že všechny peníze, které raná péče dostane, použije vždy jen ve prospěch těchto dětí a na nic jiného. I to je hodně důležité.

Simona Šustková