Chtěli bychom se s vámi podělit o náš životní boj a příběh…

Vše začalo v dubnu 2013, kdy se nám narodil náš milovaný Alexandr, v 24. týdnu těhotenství. Vážil pouhých 550 gramů a měřil 25 centimetrů. Pamatuji si na ten den jako dnes. Přiběhl jsem do nemocnice a má žena už jela na sál. Náš syn byl po porodu krátkodobě resuscitován. Hned poté byl převezen na neonatologické odděleni do Ostravy.

A tak začal náš boj. Ještě ten den jsem jel do Fakultní nemocnice Ostrava za synem, má manželka za dva dny po císaři. Jezdili jsme za ním každý den. Na začátku nám dávali naději 5 procent, že přežije. Ihned po příjezdu do nemocnice byl připojen na plicní ventilaci a byl mu aplikován Curosurf. Průběh hospitalizace se začal komplikovat, pro otevřenou tepennou dučej v srdíčku musel být převezen do Ikemu v Praze, kde mu ji chirurgicky uzavřeli. To, co jsme prožívali v srdci my, se nedá popsat. Ta bolest a pocit beznaděje…

A bylo hůř, o par dnů později náš syn bohužel prodělal novorozeneckou sepsi, měsíc doslova bojoval o život. Jelikož měl vodu v bříšku, byl znovu operován ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Dostával šestero antibiotik. A když už se zdálo, že bude konec, tak Alexandr začal bojovat a po měsíci a půl se jeho stav začal zlepšovat. A následně zazněl těžký ortel: pro nález ROP 3 na pravém očičku a ROP 5 na levém mu byla provedena oboustranná laserová fotokoagulace. Syn ji naštěstí přežil, ale bohužel už bylo pozdě. Oční lékař nám řekl, že je Alexandr slepý na levé očičko a že pravé zachrání další operace, radikální výkon na pravém očičku, aby vůbec viděl stíny. K operaci jsme dali souhlas, ovšem už to nepomohlo.

Dva týdny před propuštěním z nemocnice Alexandr zkolaboval a opět skončil na úplné plicní ventilaci na JIP. Z nemocnice ho propustili po 6 měsících, kdy byl celkem 1 867 hodin připojen na plicní ventilaci, dostal 21 krevních transfuzí a několik antibiotik a dalších léků. Prodělal těžkou sepsi, 3 operace, mel žloutenku a další potíže. V den propuštění měl celkem 21 diagnóz a musel chodit do 13 ambulancí.

Jak šel čas, prodělal další operaci očí, bohužel bez zlepšení. Dnes váží 13,5 kilogramů, jeho vývoj je opožděný, je nevidomý a neslyší na pravé ouško, ale žije. A my ho milujeme víc než kohokoliv na světě. Ten 6měsíční maraton, kdy jsme jezdili každý den za Alexem s mlékem atd., nám dal sílu, že vše překonáme. Těch souhlasů s operacemi, těch papírů, co jsme podepsali, abychom mu zachránili život, i za cenu, že to nezvládne, nikdy nebudeme litovat. Sice stále navštěvujeme ještě 10 ambulancí (neurologie, pneumologie, ušní, psycholog, psychiatr, gastroenterologie, genetika, oční, alergologie atd.), ale žijeme, a to je hlavní. Alex sice nikdy neuvidí krasy světa, může je však vnímat hmatem, čichem.

A co k tomu říct víc. Ani nevím, jak jsme to jako rodiče zvládli, ale jsme šťastni, že ho máme, že se směje, hraje si. Čeká nás ještě dlouhý maraton, ale to zvládneme, i když je nevidomý, má mikrocefalii, těžkou bronchitidu, psychomotorickou retardaci, epilepsii, dětskou mozkovou obrnu… Ale je to náš poklad.

Fojcikovi

14938374_1549443051748993_4235407021599964709_n