Čas nelze vrátit. Proto je životně důležité, aby rodina s dítětem s postižením získala potřebnou podporu co nejdříve. U nejmenších dětí je škoda doslova každého dne, kdy nezískávají ty správné podněty a nemohou se rozvíjet.

Všechny naše poradkyně mají odborné vzdělání v oboru sociální práce nebo speciální pedagogiky. Procházejí dlouhodobým zaškolováním, procházejí supervizemi, učí se novým metodám, účastní se odborných akcí. Pracují s rodinami v tíživé sociální situaci, orientují se v možnostech rozvoje psychomotoriky dítěte, rozumí specifikům zdravotních obtíží dítěte. Při své práci vždy stojí na straně rodiny a dítěte a hájí její zájmy.

Narození dítěte s postižením znamená pro rodinu hluboký otřes. Zkušený průvodce může všem členům výrazně pomoci vyrovnat se s novou situací, předejít krizím v rodině, vyhoření, nebo umístění dítěte do ústavní péče.

„Radost, úleva, vyčerpání, obavy, pocit zodpovědnosti, starosti i otazníky do budoucna. To vše bylo spojeno s narozením našeho syna Marečka. Brzy se objevily vývojové svalové problémy způsobené vrozenou formou svalového onemocnění.  Ani v  současné době se  neposadí, nemůže stát, pravou ruku téměř nepoužívá, levou omezeně. Trpí silnou skoliózou páteře.
Informace o Markově zdravotním stavu, prognóze do budoucna a možnostech léčby se k nám dostávaly postupně. Kromě informací chyběly tolik potřebné síly pro překonání prvních překážek, adaptaci na nový stav a vyhledání spřízněných kamarádů. Ranou péči jsme kontaktovali v době, kdy Mareček oslavil první narozeniny. Najednou jsme v tom nebyli sami a měli jsme možnost podělit se o starosti, obavy, ale i malé pokroky a radosti. Z moře bezradnosti jsme se začali ubírat řekou optimismu a smysluplných řešení jednotlivých problémů.“

„Poradkyně rané péče je pro nás nejdůležitějším člověkem, co se hendikepu Aničky týká. Bez služby rané péče bychom byli vysloveně v pasti. Spoustu věcí si dokážu vyhledat, ale pořád jsou věci, kde bez praxe a zkušeností tápete, a zkušená poradkyně je pro mě ten nejrelevantnější zdroj informací a podpory. Zároveň vidím, jak dokáže s Aničkou pracovat. Umí ji zaujmout, tuší dopředu, jaké reakce můžou nastat. Můžu jí svěřit cokoli, co se Aničky týká, a vím, že jsou mé obavy, pocity v bezpečí. Vím, že mě neodsoudí, ale nabídne vždy pomoc, radu…“