Honzík

Honzík má jeden rok a narodil se s oboustrannou kataraktou. Že něco není v pořádku, si všimli lékaři hned v porodnici druhý den při kontrole, kdy se jim po nasvícení do očí nevybavoval červený reflex. Já absolutně nevěděla, co se děje, a všichni mě přesvědčovali, že se to stává, že se některým dětem vybaví později. Ok, snad. Následovala prohlídka očního lékaře ještě v porodnici, kdy nám paní doktorka vypsala žádanku do očního centra v nemocnici. Tam proběhlo z mého pohledu opravdu nepříjemné vyšetření, kdy mi pan primář řekl, že malého čeká krušné období, operace a mnoho dalšího, a že máme být trpěliví. Oplakala jsem to. Taky kdo by ne, při pohledu na svého syna bezprostředně po vyšetření, a ta nevědomost, co nás čeká…

V tu chvíli šla naše psychika značně dolů. Jen díky mé rodině, skvělým lékařům a odborníkům z rané péče se vše zlepšuje. Nebýt jich, Honzík by zcela jistě neviděl. Je tolik věcí, na které mě raná péče upozornila. Co dělat, jak to dělat správně, na co si dát pozor, jak to v současnosti vypadá, které pomůcky jsou pro něj nejlepší. Prostě jak z toho minima vytěžit maximum, a to nemluvím o psychické podpoře. Navíc je možné navštívit jejich setkání, kde se člověk seznámí s dalšími rodinami, které si prožívají podobné problémy jako my. Člověk ví, že na to není sám, a třeba vidět rodiny, které si prošly něčím podobným, a vidět, že to vše, co děláme, mělo a má smysl i do budoucna, a to dítě je díky jejich starostlivosti a péči šťastné, spokojené, je pro nás opravdu nejvíc. Člověk je díky těmto lidem stále namotivován a inspirován dalšími kroky. Nemluvím o tom, kolikrát nám v rané péči poradili, na co máme nárok, jak se na jednotlivé věci připravit apod. Naše poradkyně je jako člen rodiny. Malý se i díky ní nebojí dalších lidí, jelikož jsme měli období, kdy brečel, jen když někoho slyšel. Pro nás je tým z rané péče nepostradatelnou součástí a neradi bychom o ně z jakéhokoliv důvodu v současnosti přišli.

Kdyby k nám poradkyně rané péče nedojížděla, nebyla bych si jistá, jestli to co dělám, dělám správně, natož jestli vůbec to, jakým způsobem cvičíme, mu naopak neubližuje. Raná péče ukazuje, jak se synem pracovat, na co se zaměřit. Pomáhají nám i psychicky, když zrovna nemáme svůj den, oni nás vždy podpoří, v tu chvíli vím, že to, co děláme, má cenu. Nemluvím o tom, kolik pomůcek nám půjčují. Mohla bych pořád nakupovat další a další pomůcky, jelikož je třeba věci obměňovat, aby to splnilo účel. Navíc bych si ani nevěděla rady, co vše je vhodné koupit a co ne, navíc je to finančně nákladné. To je jedna z dalších věcí, kterou oceňuji na rané péči. Zároveň jsou zde profesionálové, jejich návštěva a všechny činnosti, které dělají, jsou nedocenitelné. Jsem si jistá, že jen díky včasné péči lékařů a díky lidem z rané péče, kteří za námi dojíždějí přímo do našich domovů, je možné docílit toho, aby se dítě co nejvíc rozvíjelo. S ranou péčí vím, že jsme nic nezanedbali, že si nemusíme vyčítat, jestli něco šlo udělat lépe nebo ne, a to je to, co potřebujeme slyšet.