Natálka

Natálka se narodila v době přísných covidových opatření, manžel mohl být pouze u porodu. V porodnici všechna prvotní vyšetření dopadla na výbornou, i vyšetření oček. Všimla jsem si sice, že má tečky v očkách, ale v obou očkách byly stejné a nikdo z personálu mi neřekl, že je něco špatně. Tak jsem si myslela, že je to jen taková zvláštnost.

Natálka se narodila ve vaku blan, o těchto dětech se říká, že jsou to děti štěstěny. A já jsem samozřejmě jako maminka pozorovala to, že je od narození něčím jiná. Že je jiná než ostatní děti. Více vděčná, více šťastná. Jak jsem později zjistila, nebylo to narozením ve vaku blan, ale spíše tím, že Natálčina cesta asi nebude úplně nejlehčí.

Po propuštění z porodnice se mě manžel udiveně ptal, co to má v očkách. Řekla jsem, že tak se nám narodila. Manžel začal hledat informace aniž by mi cokoliv říkal. Výsledky hledání odkazovaly na rakovinu nebo zákal. Rakovina se dá ověřit fotkou s bleskem na očko, jak psal internet. To se manželovi ulevilo. Neříkal mi nic.

Upozornili jsme na to naši dětskou paní doktorku při první kontrole. Dala nám žádanku do nemocnice. Tam nám řekli, že nás neošetří a že si musíme počkat. Sestra po telefonu mi řekla, že jsme blázni řešit to dva dny propuštění z porodnice a že malá je vyšetřená. V podstatě pro nás neměli místo, pro zbytečné případy. Nechali nás tedy čekat téměř do konce šestinedělí.

U Natálky jsme začali pozorovat věci, které její bráška nedělal. Mívala hlavičku natočenou vždy jen na jednu stranu, byť jsme dbali na správnou manipulaci. Později jsme díky rané péči zjistili, že Natálka měla jedno očko velmi slabé a v podstatě ho nepoužívala. Vyhledali jsme tehdy pomoc v baby clubu ve Zlíně v psychomotorické poradně. Tam nám pomohli, dali rady, jak Natálku motivovat i na druhou stranu, k poloze na bříšku, kde se nám motivace také moc nedařila. Ale byť jsme se snažili, nesetkávalo se to s úspěchem.

Pak na nás přišla řada na očním oddělení v nemocnici. Tam jsme se dozvěděli diagnózu a byl to šok. Manžel něco tušil. Já nic. Jen to, že motoricky je Natálka slabší. Ze Zlína nás poslali na vyšetření do Brna, kam jsme jeli další den ráno. Diagnóza oboustranné katarakty v centru nejostřejšího vidění se potvrdila. Stejná v obou očkách.

To, co člověk prožívá, je šílené. Vím, že nám neumírala, že je to „jen“ zrak a žije. Ale je to vaše děťátko a najednou stojíte a nevíte. Čas v ordinaci je krátký, a i když se vás ptají, jestli potřebujete ještě něco vědět, tak vy vlastně ani nevíte, na co se zeptat. Vůbec nevíte, co že to je, a přes potok slz ani nejste schopni mluvit.

Pan doktor v Brně nám dal kontakt na ranou péči pro děti se zrakovým postižením. Už v prvním telefonátu se nám zde dostalo vlídného přijetí. Za pár dnů nás kontaktovali, že by za námi domů dojela paní z rané péče z Olomouce a poinformovala nás, co by Natálku i nás v rané péči čekalo. Setkání proběhlo po pár dnech, paní dojela k nám domů. Pro nás bylo úžasné, že jsme s Natálkou nemuseli nikam jezdit, že mohla být v klidu doma. Toto střetnutí pro nás bylo moc příjemné. Dostali jsme také pozvání na funkční vyšetření zraku do centra rané péče v Olomouci.

Na den, kdy pojedeme do Olomouce, jsme se oba s manželem upínali a zároveň se báli. Měli jsme sepsaný papírek plný otázek. Co Natálku čeká dál, jak vidí, jak uvidí, co my jako rodiče můžeme pro ni udělat, aby žila co nejvíce normální život. Jak se to stalo, proč se to stalo... To, co jsme zažili s pracovnicemi pracovnic na pobočce rané péče v Olomouci bylo pro nás tak uklidňující. Měli na nás čas, na naše otázky, zažili jsme přijetí. Konečně byl někdo, kde jsme cítili, že nám pomůže. Natálku velmi jemně a profesionálně vyšetřili, Natálka neplakala, nebála se. Pocit toho, že o nás má někdo starost, někdo nám chce pomoct a naslouchat nám, byl k nepopsání. Měli jsme čas se i ptát, odpovídali nám na vše. Důkladně s námi probrali vyšetření, ze kterého nám zaslali zprávu. Natálku při vyšetření natáčeli na kameru, aby po našem odjezdu mohli zkoumat její reakce důkladně a vyhotovit zprávu. Na základě té pak mohli sestavit Natálce vhodnou pomoc a práci pro nás s ní a stejně tak jsme zprávu z funkčního vyšetření předávali v Brně v nemocnici.

Poradkyně pak začala pravidelně jezdit k nám domů. Učila nás, jak máme s Natálkou pracovat, jak podporovat její zrakový vývoj, půjčovala nám pomůcky a hračky. A to nejen hračky koupené, ale obrovské množství pomůcek ručně vyráběných právě v centru rané péče a neskutečně kreativních v kontrastních barvách, které Natálka milovala, a díky nim se posouvala. Mohli jsme zde konzultovat vojtovku, pohybový vývoj, jemnou motoriku Natálky, prostě zaměření poradkyně bylo a je zcela komplexní. Skutečně nebylo nikdy nic, s čím by nám nepomohla či na co by neznala odpověď. Byla pro nás i na telefonu a stále je. Když jsme Natálce pořizovali brýlečky, radila nám, kam jít, dívala se na fotky a videa, která obruba je pro ni ta nejvhodnější. Do naší rodiny se pomalu začal vracet klid a naděje. Začali jsme vidět na Natálce obrovské pokroky. Ale obrovské. Snažili jsme se vše plnit na 100 % pro naši holčičku. A ta, jak rostla, se těšila na každou návštěvu tety poradkyně.

Raná péče organizuje i setkání pro rodiny s dětmi. Jedním z nejsilnějších zážitků byl pobyt v Jeseníkách, kdy měla Natálka rok a 9 měsíců. Mohli jsme s sebou vzít i našeho staršího syna, co má 7 let. Zažili jsme zde něco, co naše rodina moc potřebovala. Právě tady z nás vše, ale vše spadlo. Program pro nás i děti byl prostě k nepopsání úžasný. Obě naše děti byly tak šťastné, my s manželem jsme mohli sdílet náš příběh s ostatními rodinami, povídat si a vědět, že nejsme sami v tom. Víte, pokud svůj příběh vyprávíte kamarádům nebo rodině, kteří si něčím podobným neprochází, nikdy vás nepochopí, pak se vás přestanou ptát, protože vlastně nevědí, co vám mají na to říkat, a vy zůstanete samotní. Na tomto pobytu zjistíte, že prostě sami nejste, a i když jste všichni odjinud, tak víte, že tam někde někdo, koho už znáte, řeší to, co vy 🙂 Navázali jsme zde přátelství. Aktivně jsme odpočívali při programech v bazéně, při malování, při klaunech, při hudbě, při masáži či na rehabilitacích nebo při sezení s paní psycholožkou.

Tento pobyt se do nás s manželem tak hluboce vepsal, že byl silnější než dovolená někde daleko u moře. Já jsem zde nechala tíhu otázek, proč se to Natálce stalo. Došlo zde k nějakému našemu absolutnímu uklidnění se a možná smíření se, přestala jsem úplně plakávat z očiček naší Natálky.

Každá návštěva poradkyně je pro nás naplňující, obohacující a vždy nás pošoupne zase o kousek dál. Neřeší jen Natálku, ale i nás, aby i nám s manželem bylo hezky. Myslí i na našeho syna, který se s tím také musel srovnat. Centrum rané péče je pro nás velmi důležité, je to místo, kde člověk najde v počátku uklidnění, pochopení a každou návštěvou získává ujištění, podporu a návod na to, jak dál, jak se svým dítkem pracovat a pomáhat mu. Všechny poradkyně rané péče mají náš nesmírný obdiv, svou práci dělají srdcem, jsou to andělé pro rodiny. Naše poděkování nikdy nebude dostatečné a nelze ho slovy vyjádřit. Bez rané péče bychom nebyli tam, kde jsme ... Jsme vděčni, že tato péče může nám i jiným rodinám být poskytována.